Termín: 13.6.2011 – 18.6.2011 

Den první : Veverka – Příštpo (16-18 km)

Po řadě dílčích etap putování po Rokytné se do mé mysli stále častěji vkrádala myšlenka projít po celé délce toku takříkajíc na jeden zátah. Jelikož s partou, se kterou jezdíme každoročně poslední víkend v srpnu trampovat a letos jsme se takto chystali učinit již po dvacáté, myšlenka spojit tyto

dvě akce na sebe nenechala dlouho čekat.

Vyšli jsme v pondělí ráno ve složení: Víťa Nováček, Michal Nováček, Petr ,,Pepis” Piálek, Vláďa ,,Pija” Piálek, já a Enny(pes). K prameni nedaleko Chlístova nás dovezli Tonda Novák

a moje žena Jarka. První problém nastal hned po opuštění útulných automobilů. Neposečená tráva a ranní rosa proměnily naši obuv a spodní část ošacení do podoby mokré téměř ihned. Po nezbytných ochtlících byliny hořké(výtečná) a stručného proslovu: ,,Tak em, né?”, jsme vyrazili směrem k Rokytnici. Sluníčko počínalo svítit, ptáci zpívali a pes zlobil jako malé děcko. První zastávku jsme učinili u mne doma. Káva, pivo a cukroví z pouti byly přijaty s povděkem, a tak jsme asi za hodinu vyrazili ve zhruba stejném složení (pouze psice Enny byla vyměněna za manželku), směr Kojetice. Sluníčko již svítilo naplno, ptáci přidali pár decibelů, akorát manželka…

V Kojeticích jsem s úžasem zjistil, že mám malé boty, a tak se dočkaly svojí šance pantofle.

Po lahvovém Gambrinusu v místní Jednotě jsme pokračovali (úspěšně kličkujíce mezi zemědělskými stroji), k Újezdskému mlýnu. Odtud převážně po loukách až do Lesůněk, kde jsem

s úžasem zjistil, že ani pantofle nejsou “to pravé ořechové”. Cestu do Jaroměřic jsme za ostrého slunka zvládli téměř na pokraji vysílení. Zde jsme si dali v hospodě skvělou držkovou polévku a já se odebral předat svoji manželku společnosti Icom za účelem deportace do místa bydliště.

Cestou jsem si u zahraničních prodejců koupil nové boty(70kč). Bohužel se během dalšího dne rozpadly…

Cestu z Jaroměřic do Příštpa lze charakterizovat slovem utrpení; jak jinak nazvat situaci kdy jsme zjistili, že místní osvěžovna je vždy v první pracovní den uzavřena? Náladu na bodu mrazu zachránila částečně obyvatelka zmíněného lokálu prodejem láhvových půllitrových záchran.

Po varování místního myslivce(nechoďte tam,kde střílím), jsme se odebrali dále po řece, kde jsme asi po půlhodině našli místo vhodné k přenocování. S opečeným párky a zatím nevyschlými čutorami zdál se být svět opět místem zaslíbeným.

Den druhý : Příšto – Tavíkovice (22 – 24 km)

Ráno druhého dne bylo podmračené. Po druhém kole špekáčků jsme vyrazili. Bohužel jsme se ocitli na straně, kudy již evidentně dlouho nikdo neprošel. Po pár stech metrech jsme museli přebrodit na schůdnější levý břeh. Sluníčko opět vylezlo nejspíš proto, aby nás mohlo provázet,

a s pobaveným úsměvem pozorovat naše počínání. Asi po hodině putování jsme narazili v lese na nevelký dřevěný domeček, který se nám zdál natolik kouzelným, že jsme jej postupně navštívili všichni. Poté jsme se vydali kolem mlýna, kde jsme potkali kolegu cestovatele v chatrných, ale čistých šatech, který se snámi dal do řeči. Míša mu podal po chvíli čutoru. Božkov ho však evidentně zaskočil do té míry, že byl za chvíli tutam. Sami pro sebe (i pro další naše vyprávění) jsme ho pojmenovali ,,Jenda”. Za veselého rozprávění jsme se po chvíli ocitli v Rozkoši. Myslím, že nikdo z nás nemá nic proti rozkoši, bohužel pro nás to mělo jediný důsledek: jdeme špatně.

Nezbylo, než stočit naše kroky k Biskupicím, kterých jsme také záhy dosáhli. Na mostě v nich šel proti nám opět Jenda, který se nám snažil namluvit, že ještě téhož dne doběhne do Moravského Krumlova. Jelikož naše potravinové zásoby už byly v té době téměř na nule, rozhodli jsme se najít hospodu a obchod. Obojí bylo zavřeno. Smutná obec! Odešli jsme tedy k nedalekému rybníku, kde se odvážnější z nás vykoupali (všichni kromě mě). V nouzi nejvyšší poznáš přítele – na telefonu Tonda Novák zjistil, že v biskupickém táboře je možnost zakoupení oběda (pokud děti všechno nezkonzumují). Neméně nadějná byla zpráva, že je zde možnost okusit potěšení z řádu pěnivých.

V biskupickém táboře se zprvu tvářili odmítavě, ale poté, co v kuchyni připravili chutnou krmi, změkl i hostinský. Objevili jsme sprchy, takže jsme opouštěli tento kout s úsměvy na tvářích. Tavikovický tábor měl být ten den cílem naší cesty, bohužel tady bylo mimo sezónu zavřeno. Sebrali jsme tedy zbytky sil a za nepublikovatelného klení Petra Piálka jsme vyrazili do zhruba tři kilometry vzdálených Tavíkovic. Cestou znovu potkáváme Jendu. I on už nejspíš tuší, že zhruba třicet kilometrů vzdáleného Krumlova ten den patrně nedosáhne. V Tavíkovicích usedáme hned do první hospůdky u hřbitova. Sice tu nevaří, ale není čas zaobírat se detaily. Zhruba po hodině přijíždí opět Jarka (tentokrát autem), vzápětí však opět mizí s předsevzetím najít místo k noclehu.

S cílem poznat celou vesnici se přesouváme na její druhý konec. Ani tady se nevaří. S půlnocí uléháme pod nedaleké stromy na místo starostlivou ženou vybrané.

Den třetí : Tavíkovice – Vémyslice (16 – 18 km)

Ráno je jak vymalované, akorát pozorujeme kolem sebe nezvykle mnoho hmyzu a též smysl zvaný čich si přichází na své. Ležíme v těsném sousedství kompostu… Bagáž tento den pojede autem, proto v místní Jednotě bereme pouze věci nezbytné (převážně desetistupňové) a vyrážíme.

Po příchodu k řece nacházíme opět kouzelný domeček, tentokráte dokonce dvojdomeček. V něm nasáváme zřejmě něco bludných bylinných vůní, protože vzápětí se ocitáme asi dva kilometry mimo plánovanou trasu. Toto prodloužení trasy je však vyváženo Víťovým nálezem překrásné orchideje. Před polednem docházíme do Tulešic. Zde nacházíme azyl nejprve v místní Jednotě, posléze v asi sto metrů vzdálených potravinách, kde v pohodlí plastových výlisků vstřebáváme zážitky za pomocí chmele. Jarka odjíždí autobusem zpátky do Tavíkovic, my míříme zpátky k řece.

Cestou se nám dostává dvojitého varování o neprůchodnosti cesty kolem řeky. Ujišťuji zbytek výpravy o opaku. Pepis začíná klít. Znenadání však porost mezi řekou a svahem houstne a houstne. Za chvíli nadávají všichni. Místy je jedinou možností přejití skákáním po kamenech při břehu. Tyto útrapy jsou však vyváženy překrásnými scenériemi z oblasti fauny i flóry. Pro jistotu se však radši držím stranou od ostatních členů výpravy. Útrapy však brzy končí a my kolem náhonu vcházíme do Jerolímova mlýna, kde je řeka regulována přes rybník na turbínu. Více technických podrobností vám však při nejlepší vůli nesdělím.

Dále již přecházíme hlavní silnici a za chvíli se ocitáme v cíli třetího dne. Je jím vémyslický kemp. Zde již čeká Jarka s našimi věcmi, vykoupaná, vysluněná. I my se za chvíli ocitáme v koupališti, jehož voda je však bohužel totožná s vodou říční, tudíž nevalnou. Poté jako jeden muž usínáme (včetně mé ženy).

Ti z vás kdo ví, jak dokáže probudit žízeň ví, že budík je vedle ní jen reklamní šunt nevalné úrovně. Restaurace v kempu s venkovním posezením nás uspokojuje stejně jako Bambini di praga nejmenovaného umělce. A přichází první loučení, Míšu volá nedaleká elektrárna. Marně se mu snažíme vysvětlit, že jádro nemá budoucnost. Tvrdošíjně odjíždí a navíc s mojí chotí. Pijeme na žal, ke slovu přichází překvapivě i moje kytara. Pak už jen noc v pronajaté chatce.

Den čtvrtý : Vémyslice – Mor. Krumlov (12 – 14 km)

Čtvrteční ráno vytahuje všemohoucí z pytle s obrázkem sluníčka. Vaříme kávu, otevíráme konzervy plné vitamínů a plánujeme zbytek trasy. Prvotní plán dát si den volna a v pátek dojít

k soutoku, bere brzy za své. Dobře víme, co takový den volna dokáže udělat s lidmi uvyklými těžké práci. Vítězí tedy návrh dojít do Krumlova a v pátek urazit zbytek cesty s tím, že se budeme vracet na základnu do kempu. Po nákupu ve Vémyslicích nacházíme tamtéž kouzelnou restauraci,

z jejíž terasy záhy pozorujeme šťastné dělníky při skotačení s lopatou. Pak již k řece, jež nás zvolna vede přes malou obec Rybníky. Poté přichází past. Z pravé strany řeka, nalevo přítok do rybníka, před námi rybník. Pouze mezi rybníkem a řekou úzký pás pralesa. Zbytky žluté turistické značky vedou právě tam. Postupujeme rychlostí sto metrů za hodinu, míjíme poslední žlutou značku…

pak už jen rezavý kyblík, zbytky štětce a hromádka kostí. Toto si Klub českých turistů za rámeček nejspíš nedá. Petr kleje, dokonce i kliďas Pija mumlá cosi nezdvořilého. Snažím se povzbudit chlapce citáty typu: ,,Nepozná sladké, kdo neokusil hořkého”. Marně. Nakonec však zdoláváme i tento úsek a za další dva kilometry se ocitáme v Moravském Krumlově. Zde se snažíme pomoci kamarádovi Vláďovi k nové motorce. Čím víc piv, tím více losů a tím pádem větší pravděpodobnost výhry. Ne, pravé nefalšované kamarádství ještě nevymřelo! Na náměstí v bufetu polévka, potom už autobusem do Vémyslic.

Přichází večer, a v kempu se objevuje náš dlouholetý spoluvandrovník Zdeněk,,Plíšek”Plíhal. Ani stávka odborářů a tudíž omezené dopravní spojení tohoto brněnského svéráze neodradilo od záměru zpestřit nám naši expedici. Poklidné večery končí. Zpíváme staré songy, vzpomínáme na staré časy, mladé výčepní konečně dochází, že i od pípy lze mít na prstech mozoly. Usínáme s pocitem dobře vykonané práce.

Den pátý : Mor. Krumlov – Ivančice (13 – 15 km)

Otvírám oči. Plíšek snídá. Ještě večer si nanosil nevypité kelímky do chatičky a sosá. Chtělo by se říct: ,,Pilný jako včelička”. Našim řečem o pěší tůře ještě tak úplně nevěří. Přesouváme se autobusem do Krumlova, kde pod Slovanskou epopejí vyčkáváme při chutném obědě zbytek výpravy. Zanedlouho se objevuje Zdeněk ,,Body” Vodička se svou družkou Eliškou, po nich (pokolikáté už?) moje žena (láska je láska). Plíšek se usmívá.

Vyrážíme po Rokytné. Plíšek nachází nového kamaráda, stává se jím Body – respektive šnaps, který s sebou vleče. Asi po hodině cesty se kolem obce Rokytná dostáváme k překrásnému vodopádu na jednom z přítoků. Uneseni touto scenerií, zíráme tiše vzhůru. Ticho narušují pouze zvuky až po notné chvíli po nás přicházejícího brněnského kolegy. Plazíme se do příkrého svahu nad vodopád. Tato činnost zdáse nejvíc učarovala naší nové kolegyni Elišce. Po chvíli se dostáváme k překrásné kapličce Panny Marie. Prudké stoupání změnou kyslíkových parametrů zapůsobilo zřejmě na koordinaci Plíškových kroků. Klopýtá… Odtud pokračujeme směrem k řece a zanedlouho se ocitáme v zajetí krumlovsko rokytenských slepenců. Nádhera ! Nezbývá nám však, než se po skále vydat cestou dolů. Tuto obtížnou a poměrně nebezpečnou cestu zvládáme a dostáváme se pod obec Budkovice, kde se nám opět otevírá pohled na slepence.

Dále nekonečné stoupání lesem. Uprostřed lesa nelidský výkřik Jarky. Všichni,kromě mě ustrnou,krve by se v nich nedořezal. ,,Tak co,mámo,rostou?”, ptám se s klidem člověka zoceleného dlouholetým společným životem. A skutečně, v rukou svírá celkem pěkný úlovek. Poslední fáze cesty k soutoku probíhá ve znamení motivace kolegy Zdeňka(Plíhala).

 Je tu cíl a my vidíme řeku Rokytnou, jak odevzdává své vody , coby pravostranný přítok Jihlavy. Už přichází i Plíšek, padá k zemi a odevzdává svou mysl do oblasti snění. Slavnostní chvíli narušuje jeho hlasitý spánek. Nastává nezbytné focení.

Tak jsme to dokázali a čtyři z nás ušli celý úsek od pramene k soutoku, a už teď se můžeme těšit, že naše jména budou vyryta na slavnostní pařez, jež se pro tyto účely chystá.

Ani ostatní však nemusí být smutní. Potrénují, a časem si zbylé úseky doplní. Cestu zpátky absolvujeme autobusem, v kempu sprcha a večerní posezení při kytaře. Únava je již na mnohých zřetelná.

Den šestý – odjezd 

V sobotu ranní káva a po ní už jen odjezd. Co na závěr. Za sebe mohu říct:,,Perfektní týden

s lidmi naladěnými na stejnou notu, spousta legrace a v neposlední řadě příroda s nádhernými zákoutími, které by nám bez této akce zůstaly nejspíš skryty”.

Libor,,Bibi”Štveráček

V Rokytnici nad Rokytnou 14.8.2011